Blogy uživatelů
Život
Život
Zapadá slunce…
je čas jít…
do snů…
však mě
Sny v nebesích
Koruny stromů
čechrá
jemný
vánek
…
okvětní lístky
chladí
rosa
ranní
…
a mne
…
do vlídné
náruče
zve
tichý
spánek,
v němž
ve tvém objetí
procitám
ze
spaní
…
do výšin
nebeských,
kde smím
pobýt
přec
krátce
…
s příslušníkem,
bytostí
andělských,
jenž vybízí
vklenout
ruce v ruce
…
přistoupit blíže,
pocítit něhu
…
sklonit
pohled níže,
pokleknout
zprvu
…
ucítit dotek,
jenž hřeje i chladí
…
tvůj -
tvůj –
jenž smysly
mé
vábí
…
Životní ironie
Životní ironie
Má ironie… osudová…
můj osude ve vínku schován…
jak úsměvně se na ...
Vzduchem
Není třeba mluvit
…
není třeba se ptát
…
stačí
dotek
…
tak hořký,
sladký,
teplý,
chladný
…
stačí dotek,
mému tělu
tolik
známý
…
Jak samet
jemně hladí
dlaně
…
jak ranní rosa
zostřuje zeleň z rána
…
tak hladí
Váš dotek
mé tělo
– Pane
…
tak třese se
vzruchem
uvnitř – navenek – vše
v okamžiku,
kdy zasazena
je
touhy
rána
…
Přijď
Přijď
Za záda zápěstí mé přimkni…
provázkem
kůži
omotej v sevření…
Čekání
Čekání
Sepnuté dlaně,
jež nemodlí se
…
klečící panně
...
Krajina v šedi opředená… žena zpola prázdná či plná…?
Na rtech vášeň, něhu či smutek?
Sama…?
Ve víru…?
Ústa němá…?
U-zavřená…?
Ne-září samotou…?
V-skutku skutek…?
Chladne vně do modře…?
V dlaních růže… rudé plátky okvětní vábí svojí vůní…
bílá barva kůže… červení se rozezní…
jak trny mírní její hoře…
jak slané slzy plní vody moře…
Ruce zebou, potřeba je zahřívat…
ona touží býti sama sebou… má jí to někdo zazlívat…?
Nalezne mnoho a více dá…?
Kdo poví jí ne-vlídné slovo? Kdo ji doopravdy roze-zná…?
Kdo o ni bude stát, když nechce nikoho…?
Kdo její hry bude umět hrát a čí ona a pro koho…?
Je jako rozdrcený kámen… rozemleta v prach…
kdo utvoří ji zpět právem, aniž by pocítil…
strach?
Skoliosexualita?
Zasvěcení
Byla jiná.
Příjemná mladá žena v uniformě služebné. Stála přede mnou a to, co se mělo odehrát, byl její sen a na mně bylo, abych jí ho pomohl naplnit a prožít.
Seznámili jsme se náhodou, když jsem jí oslovil na jednom z webů a oba jsme zjistili, že máme cosi společného. Ona touhu být ovládána a já touhu ovládat. To společné měla právě oblečené na sobě. Kostýmek služebné. Ve vlasech měla stuhu, na krátkých šatičkách krajkovou zástěrku, na nohách punčochy, na jejichž horním konci po obou stranách vykukovaly spony podvazků. Její dlouhé nohy doplňovaly hezké botičky na podpatku. Stála tu s pohledem upřeným k zemi a tiše naslouchala tomu, co jsem jí říkal. Mlčky přikyvovala. Věděla, že to, co spolu prožijeme, je jen hra na realitu. Nemohl jsem ji zaměstnat, jako služebnou, a proto jsem jí ani nemohl dát výpověď, pokud by neplnila své povinnosti. Všechno tak bylo jen na naší dohodě a jejím respektování.
A hra mohla začít. Řekl jsem jí, co má dělat a co bude následovat, pokud ...
