Blogy uživatelů

Párkrát se při venčení švihnu vodítkem. Můj pes je nezmar. Jsem takový odborník, že namísto jeho švihnu sebe. Dnes do ruky a do stehna. Masochistka. A tož co já vím. Jsem taková mini masochistka s číslem 165. To už jsem tušila dávno. Test mi to hezky potvrdil. Vlastně jsem se z výsledku zděsila.

Jaký je rozdíl mezi submisivitou a láskou? Už jsem to říkala jednou… Žena, která má ráda, udělá pro muže mnoho. Já, když mám ráda, udělám mnohem víc. Je to submisivita? Nebo umím mít prostě ráda tělem a duší a všemi dalšími možnými částmi osobnosti, které kdy kdo pojmenoval a jsem pak pro toho druhého schopná udělat cokoliv.

A kde se herdek vzalo to ponižování. Ponižování… Potřeba ponižovat, potřeba být ponižován…. To nemá s láskou nic společného.

Má aplikace psychologie na praktiky ponižování:  Pokud má muž potřebu ponižovat ženu, tkví tato jeho ...

•  Čím je žena starší, tím je submisivnější. Možná že to souvisí s vyzráváním osobnosti, možná něčím jiným.
•  Čím je žena starší, tím více je orientovaná masochisticky. Potřebuje a vyžaduje prořitek více intenzivní bolesti
•  Čím je žena starší, tím menší roli při jejím výcviku hraje verbální složka. Jistě, je důležitá, ale z pohledu subinky je více jedno, jak je například oslovována
•  Zatímco pro mladé subky je podstatné to, že "patří" k svému Pánovi, pro starší je důležité, že jsou jeho nástrojem.

Doma bylo zataženo. Vítr lomcoval větvemi stromů nad přeplněným parkovištěm a šedivé polštáře mraků přikryly celé město houstnoucím stínem. Tady ji lehká bríza uvítala do zářivého úsvitu. Vítr si pohrával se záclonami pootevřených oken a kouzlil na nich nepravidelné vlny, přelévající se od středu k okrajům a napodobující oceán na obzoru. Rozdíl tlaku byl občas nepříjemný, dnes ale ne.

Okamžitě si všimla neobvyklého předmětu na stole. Vypadal jako komolá hromádka neurčitého obsahu, přikrytá karmínovým šátkem. Zasmála se a vyrazila přímo k ní. Zvonivý výkřik rezonoval pokojem. »Nechová se teď naprosto bláznivě?« proběhlo jí hlavou. Znovu se zasmála a pokrčila rameny. »Tady mě stejně nikdo nevidí.« Skřípavé zašustění látky a šátek velkým obloukem zamířil ...

Tak zase vítej BDSM světe, co tě znám tak málo, a přesto ses mi dostal pod kůži. Rozebírám tě zprava, rozebírám tě zleva, stejně tak i sebe, aplikuji na tebe psychologii. A co je mi to platné…. Nic. Jsem zpět, to vypovídá o všem. Vždycky jsem moc přemýšlela, vždycky jsem měla tendence věci rozebírat do hloubky. Nejsem plytký člověk. Nutno podotknout, že to často není k dobru věci. Je třeba změnit přístup. Jednou jsem zažila pocit dokonalého štěstí. Trvalo to tak krátce, že ani nebylo možné naplnit… to je jedno. Vím, že je třeba přestat ohlížet se do minulosti; trápit se věcmi, které člověk nemůže ovlivnit.

Až pomine bolest a přijde smíření, pak nastane prázdno, které zas bude možné naplnit. Chci kráčet světem něžně a s láskou. Musím vydržet.

A nevědomky, samovolně, plynule a s lehkostí stala se subinkou.A nebo ne?

Domnívám se, že na "trhu" je přebytek dominantů, o dost méně subíků a naprostý nedostatek subinek. Domin je zdá se dost a dobře se uchytí a na komerční bázi. Jaký je Váš názor? 

1. Celoživotní subka (synchronní role). Touží být zcela oddána pánovi tělěm i duší. Funguje v monogamním vztahu
2. Vyhraněná subka (nesynchronní role). V civilním životě často velmi dominantní, sebevědomá a samostatná žena, v sexu silně submisivní, často masochistka.
   
3. Vyhraněná subka (částečně synchronní role). V civilním životě "normální" žena, v soukromí sub. Žije stnadardní vztahy ale s partnery, kteří jsou rovněž v civilu normální, ale v sexu dominantní.
   
4. Periferní subka (nesynchronní role). "Normální" žena, často žijící běžný život; děti, manžel, pes. Kromě toho však má submisivní, někdy masochistické potřeby, které uspokojuje mimo svůj civilní život.
   
5. Kompenzující subka. Submisivita není přirozená, ale vzniká jako ...

Rozstříhal jsem zbytek sukně, takže jsem měl jen samodržící punčochy a rukávy. Stužka kolem krku byla jen detail. Fakt jsem doufal, že cestou nikoho nepotkám. Přálo mi štěstí. Chvíli. V dálce bylo vidět světlo. Cyklista rozhodně nejel pomalu, takže jsem se stihl schovat za keř na poslední chvíli, jestli mě viděl, to nevim. Kdo mě viděl určitě, to byl nějaký pocestný. Já nesvítil, on nesvítil, ale když jsem ho míjel, pronesl „dobr.. no ty vole!“

Šlápl jsem do pedálů a zmizel ve tmě. Za chvíli jsem věděl, že pocestný rozhodně nebude poslední, kdo mě ten večer spatří. Cesta totiž zatáčela a za zatáčkou šly dvě slečny. Kdyby nebyly ozářené displejem mobilního telefonu, asi bych do nich narazil. Bohužel cesta v těch místech byla dost úzká a nebylo se kam vyhnout.

„No ty krávo!“ ...