Blogy uživatelů

Potkáme se
ještě někdy?

A budeme to
vůbec ještě
My?

Protože se potýkám s nedostatečným počtem povolených znaků pro vložení standardního inzerátu, čímž trpí mé kreativní vyjádření, tak vkládám plnou verzi takto. Věřím, že tím usnadním cestu k rychlejšímu průběhu poznávání se v rámci budoucího seznámení.

Poptávám takovou, co je zdravou mírou dostatečně „kinky“ a „loco“. Co se nebojí vystoupit mimo svou komfortní zónu. Také bys měla být patřičně hravá ...

Dneska na malinách mě popálil obří trs kopřiv. Zítra jdu zase...

Já jsem já.

Životního partnera můžeme definovat různě. Otec vašich dětí, celoživotní milenec, průvodce života.

Na malou chvíli jsem měla přesně to, co jsem vlastně chtěla. Blízkého přítele, důvěrníka, vtipného společníka, milence, společníka při nudném večeru, učitele. Proč jsem myslela, že je to málo. Byl to ideální vztah. Nezávazný, přesto ve všech směrech naplňoval to, co jsem ještě v životě chtěla. Ach ty lidská ješitnosti, dáváš lidem černé klapky na oči. Člověk je jen kus masa, byť myslící. Člověk je jen člověk, je třeba mu odpustit. 

Obojek je krásný symbol, hezká představa jej nosit. Bez obojku a pocitu zodpovědnosti jednoho k druhému jsou věci někdy přirozenější. Představy a fantazie mají své kouzlo. Dospěla jsem, nemůžu se bát zodpovědnosti. Mám ale čas, proč spěchat, a kam....  Jsem v pravou chvíli na pravém místě.

Když už si člověk myslí, že to pohřbil hluboko do nitra pod mohutný hrob plný těžkých balvanů tak se stanou věci, které Vám ukážou to Co jste. Asi jak píše @stonygirl před osudem neutečeš.

Ve své podstatě jsem se nikdy moc nepovažoval za dominanta zejména pak v osobním životě. I když Ta co mi tehdy otevřela oči k tomu co jsem bylo dost šokující ale opravdu tomu člověk neuteče. To když mě tehdy, nazvala ...

„Že někoho milujeme neznamená, že s ním máme žít.“

Mám ráda ve věcech pořádek.
Ráda pojmenovávám, přemýšlím, diskutuju.
A často jsem sama sobě partnerem a protivníkem.

Tenkrát před lety jsem se snažila sama sobě nakecat, že to, co cítím není láska. Že s ním přeci nechci žít, nechci nahradit první ženu v jeho životě, jeho manželku.
Že láska je to, co cítíme k těm, co s nima sdílíme domácnost, děti a čas o svátcích.

Uplynulo několik let.
Přijala jsem několik věcí.
Že jsem věnovala dlouhý roky někomu, pro koho jsem nebyla dost dobrá. (A vinu nesu jen já sama.)
Že mít děti s někým, z koho bych cítila, že mě má opravdu rád, už v tomhle životě nestihnu.

A že miluju divně.
Být přijatá a přijímat, to je pro mě definice lásky.

Že nezmiňuju věrnost, toleranci a kompromis?
Není důvod.

 

Pání, tak tady jsem se dlouho neobjevila. Konkrétně dva roky. Wow. Ani nevím, co mě teď přivádí zpátky, pokud se o nějakém návratu vůbec dá mluvit, když tu ode mě visí celkem čtyři příspěvky, psané úplně jiným člověkem. Za ty dva roky se toho stalo tolik, že se na naivitu těch příspěvků dívám s pobavením. Se stejným pobavením, se kterým se budu za dva roky dívat právě na tyto řádky a tak dále. Však je mi teprve dvacet a zdá se mi, že toho o světě vím čím dál tím míň, jak roky pokračují. Přesto mám teď na srdíčku něco, co bych chtěla někomu sdělit, a jelikož se jedná o zážitky silně pistáciově okořeněné, tady to vypadá na správné místo.

Stála ve svém pokoji před zrcadlem v tlumeném světle, které vycházelo z noční lampy a prohlížela si černý krajkový set jenž zdobil její drobnou postavu. Přes pootevřené dveře k ní začala doléhat klavírní hudba vycházející z přízemí. Už je čas, pomyslela si. Štíhlými prsty si vyčesala vlasy do drdolu, tak jak věděla, že to má rád a po schodech se vydala do prostorného obýváku, jehož středu dominoval černý nablýskaný klavír. Na něm zamyšleně preludoval charismatický, ne už nejmladší muž. 

Vzhlédl, když se v jeho zorném ...