Blogy uživatelů
Velikonoční pomyšlení
Ometepe (a Oonagh)
Tato žena, Esther Ludmila Jaworska, se stala mojí spřízněnou duší. Měl jsem štěstí, protože svojí profesí je klinickou psycholožkou, psychoterapeutkou (psycho the rapist). A tací lidé dokáží jiné slušně rozebrat, ukázat jinou perspektivu a dát zase zpátky. Ptala se, zda-li se mi neopakují podobné scénáře. Nejprve jsem si říkal, že ne, ale...po čase jsem zjistil, že ano. Že s "normálními" ženami nastávají podobné scénáře, které bohužel nekončí příliš šťastně. Je ale skvělé, že jsem takovou zpětnou vazbu dostal/přišel jsem na ni. Této mladé paní jsem předvedl svůj asi nejdůležitější coming out. Výsledek byl pro mne báječný, přijala vše, co jsem jí říkal. Reagovala naprosto ...
jaro
Co říkal doktor?
Jak ti je, myslíš, že ti ty prášky pomáhají?
Pojď si lehnout, já to zkontroluju, ať nemusíš ty… jemně ho naviguju do ložnice. Po desítkách minut, kdy nepřítomně a přesto vystresovaně těkal pohledem z varné desky na konvici a zpět jsem se
naučila, že pokud chci jít spát ještě dnes, musím ho z té pasti vyvést.
Kamarádi o nás říkali, že neuvěřitelně ladíme. Dva zadumaní introverti, kteří vypadají skoro jako příbuzní. Mezi přáteli jsme si nahazovali fórky, jeden druhému jsme kryli záda, podrželi se, když
bylo zle. Byli jsme své bezpečí - nemuseli jsme si nic dokazovat, rozuměli jsme si.
Vždycky bylo jasné, že nemá silnou vůli. Občas ho jeho chytrý mozek zradil a myšlenky se začaly tak splétat, že z něj nervozita sálala jak horko z jícnu sopky. Kdo ho znal, uměl to
vycítit z nenápadného zakolísání hlubokého hlasu, nepřítomného pohledu, chvění prstů, když mlčky tahal z cigarety… někdy se domů ...
První příspěvek, znovu!
...perverzní...
Upravuji si vlasy.
Kontroluji instrukce zaslané zprávou a pomyslně odškrtávám, abych měla vše, co si Pán přál.
Klíče jsem nechala v pootevřených dveřích. Klečím v pokoji, na sobě jen kalhotky. Přede mnou leží obojek, pouta, důtky, psí miska. Na stolku je připravená sklenice a džbán vody.
Pozoruji hodiny a odpočítávám vteřiny, kdy se zavřou dveře.
Po schodech slyším kroky. Dveře se zavřely a slyším zamknutí.
Skloním hlavu a rozechvělá čekám.
Přicházíš ke mně, pohladíš po vlasech... „Vidím, že jsi opravdu pečlivě připravila, co jsem po tobě chtěl“ jsem ráda pochválena. Dnes slibuji, že nebudu zlobit.
„Vstaň!“ vedeš mne k pohovce... „Sedni a ukaž kundu!“ poslušně si sedám a roztahuji nohy. Pečlivě jsem oholila všechno, co sis přál, snad je to v pořádku přemýšlím a čekám na přísnou
kontrolu.
„V pořádku. Vypadáš krásně!“ Později si to zkontroluji důkladněji. Svlékni mi košili.“
Pokorně vstávám a rozepínám ...
Odevzdání se...
U stolů sedí pár hostů v latexovém oblečení. Na kožených sedačkách je volno. Jen u jedno vzadu v rohu sedí Pán. Vedle něj na zemi klečí jeho subina. Svázaná v koženém postroji
s rukama za zády, roubíkem a maskou. Otočím se na tebe: „Taky chceš masku?“
„Ano“
„Koukneme co mají nahoře.“ Spiklenecky na tebe mrknu...
„Převlékneme se a kdyžtak si dáme něco k jídlu ať dýl vydržíš.“ procházíme dveřmi, které nám naznačila dáma v koženém oblečku u vchodu.
„Svlékni se. Nech si jen boty a ponožky. Všechno ostatní dolů!“
„Ano“
„Počkej tady, hned jsem zpátky.“
Vracím se, jsi připravený, jako i já. Převlečená v korzetu, krátké sukýnce, která sotva překrývá punčochy, kožených botkách a černými saténovými rukavicemi. Vlasy vyčesané do vysokého
ohonu.
„Klekni si!“ přes oči ti zavazuji černý hedvábný šátek a na krk zapínám kožený obojek.
„Pojď za mnou...“ následuješ mne. Jsi rozechvělý a vzrušený zároveň. „Neboj, tady ...
