Blogy uživatelů

Velikonoční pomyšlení

Hurááá! Velikonoční Pondělí rok 2019 jsem úspěšně přežila :-) Řeknu Vám, že když jsem se ráno probudila, tak jsem byla děsně nervózní. Přitom nebyl vůbec důvod. Neboť jsem chytře zamkla ,se svolením mého milého ,dveře ( a samozřejmě je odemkla, až když koledníci zklamaně odešli). Ovšem večer předtím si neodpustil různé narážky typu, že mě ráno vyhodí před bránu, ať si na mě všichni zgustnou. 
Přišli sice jen dva, ale zrovna takoví, co je moc nemusím. Jednomu jsem se nakonec nevyhnula ( hold příbuzenská návštěva), ale druhý měl smůlu. A cítila jsem se jako potvora, ale velmi spokojená, že se mu nepovedlo mě vymrskat i se svým synkem.  Štěstí, že se nenajde moc koledníků, kteří by toužili mě přivítat s pomlázkou v ruce.
Nějaké trapné máchaní pomlázkou od sedmiletého kluka, na to bych se fakt mohla vybodnout. Nějaké tradice a tak. Nikdy jsem to neprožívala, tak s tím nehodlám ani začínat. Kdyby to bylo čistě jen na mě, tak ten den neodemknu ani bránu ( to udělala za ...

Ometepe (a Oonagh)

Před rokem nastal krach. A já měl čas přemýšlet. Osud mi přivál do cesty jednu mladou paní. Během našeho vztahu jsem jí dal přezdívku Oonagh. To je keltská bohyně lehkosti, kreativity a změn. A změn se událo celkem dost. Je to báječná žena, nicméně příčinou rozchodu byla má "nenormálnost". Napsala: "Jak smutné."

Tato žena, Esther Ludmila Jaworska, se stala mojí spřízněnou duší. Měl jsem štěstí, protože svojí profesí je klinickou psycholožkou, psychoterapeutkou (psycho the rapist). A tací lidé dokáží jiné slušně rozebrat, ukázat jinou perspektivu a dát zase zpátky. Ptala se, zda-li se mi neopakují podobné scénáře. Nejprve jsem si říkal, že ne, ale...po čase jsem zjistil, že ano. Že s "normálními" ženami nastávají podobné scénáře, které bohužel nekončí příliš šťastně. Je ale skvělé, že jsem takovou zpětnou vazbu dostal/přišel jsem na ni. Této mladé paní jsem předvedl svůj asi nejdůležitější coming out. Výsledek byl pro mne báječný, přijala vše, co jsem jí říkal. Reagovala naprosto ...

jaro

Co říkal doktor?
Jak ti je, myslíš, že ti ty prášky pomáhají?
Pojď si lehnout, já to zkontroluju, ať nemusíš ty… jemně ho naviguju do ložnice. Po desítkách minut, kdy nepřítomně a přesto vystresovaně těkal pohledem z varné desky na konvici a zpět jsem se naučila, že pokud chci jít spát ještě dnes, musím ho z té pasti vyvést.
Kamarádi o nás říkali, že neuvěřitelně ladíme. Dva zadumaní introverti, kteří vypadají skoro jako příbuzní. Mezi přáteli jsme si nahazovali fórky, jeden druhému jsme kryli záda, podrželi se, když bylo zle. Byli jsme své bezpečí - nemuseli jsme si nic dokazovat, rozuměli jsme si.
Vždycky bylo jasné, že nemá silnou vůli. Občas ho jeho chytrý mozek zradil a myšlenky se začaly tak splétat, že z něj nervozita sálala jak horko z jícnu sopky. Kdo ho znal, uměl to vycítit z nenápadného zakolísání hlubokého hlasu, nepřítomného pohledu, chvění prstů, když mlčky tahal z cigarety… někdy se domů ...

První příspěvek, znovu!

Myslím, že napsat něco na blog je vesměs hodně podobné návštěvě zoologické zahrady.

...perverzní...

Upravuji si vlasy.
Kontroluji instrukce zaslané zprávou a pomyslně odškrtávám, abych měla vše, co si Pán přál.
Klíče jsem nechala v pootevřených dveřích. Klečím v pokoji, na sobě jen kalhotky. Přede mnou leží obojek, pouta, důtky, psí miska. Na stolku je připravená sklenice a džbán vody.
Pozoruji hodiny a odpočítávám vteřiny, kdy se zavřou dveře.
Po schodech slyším kroky. Dveře se zavřely a slyším zamknutí.
Skloním hlavu a rozechvělá čekám.
Přicházíš ke mně, pohladíš po vlasech... „Vidím, že jsi opravdu pečlivě připravila, co jsem po tobě chtěl“ jsem ráda pochválena. Dnes slibuji, že nebudu zlobit.
„Vstaň!“ vedeš mne k pohovce... „Sedni a ukaž kundu!“ poslušně si sedám a roztahuji nohy. Pečlivě jsem oholila všechno, co sis přál, snad je to v pořádku přemýšlím a čekám na přísnou kontrolu.
„V pořádku. Vypadáš krásně!“ Později si to zkontroluji důkladněji. Svlékni mi košili.“
Pokorně vstávám a rozepínám ...

Odevzdání se...

U stolů sedí pár hostů v latexovém oblečení. Na kožených sedačkách je volno. Jen u jedno vzadu v rohu sedí Pán. Vedle něj na zemi klečí jeho subina. Svázaná v koženém postroji s rukama za zády, roubíkem a maskou. Otočím se na tebe: „Taky chceš masku?“
„Ano“
„Koukneme co mají nahoře.“ Spiklenecky na tebe mrknu...
„Převlékneme se a kdyžtak si dáme něco k jídlu ať dýl vydržíš.“ procházíme dveřmi, které nám naznačila dáma v koženém oblečku u vchodu.
„Svlékni se. Nech si jen boty a ponožky. Všechno ostatní dolů!“
„Ano“
„Počkej tady, hned jsem zpátky.“
Vracím se, jsi připravený, jako i já. Převlečená v korzetu, krátké sukýnce, která sotva překrývá punčochy, kožených botkách a černými saténovými rukavicemi. Vlasy vyčesané do vysokého ohonu.
„Klekni si!“ přes oči ti zavazuji černý hedvábný šátek a na krk zapínám kožený obojek.
„Pojď za mnou...“ následuješ mne. Jsi rozechvělý a vzrušený zároveň. „Neboj, tady ...

a zazvonil zvonec ...

Najednou jsem se cítila jako v Babylonské věži. 
Hýbal rty, vydával zvuk, jeho hlas byl stále stejný a já nerozuměla jedinému slovu. Potrestaná stejně, jako to bylo zamýšleno, nepochopením, zmatkem, beznadějí. 

„Myslíš, že budeš někdy schopná dělat, co se ti řekne?“  Byl rozzlobený, už zase.
Stojím k němu otočená zády, rukama si objímám tělo, je mi najednou taková zima. Když  má špatnou náladu klesne teplota v místnosti o několik stupňů. V očích mně štípou slzy ...

řekni mi pravdu ... no tak mluv!

Milovala jsi mě vůbec?
Chtěla jsem ...

Jenže se těžko miluje celým srdcem, když ho člověk má jen půl ... Milovala jsem. JEHO. Přelilo se to přese mě, jako stoletá voda. A nebylo ani napravo, ani nalevo. Neexistovalo nahoře, nebylo dole. Nebe splývalo s vodu, země se propadala do pekla. Pohltil mě, pokořil, přemohl ... a opustil.
Takhle může člověk milovat jen jednou. Spalující vášeň, láska, která nezná hranic, nevnímá, neslyší, ani nevidí... láska, která všechno sežehne, včetně sama sebe.
Víckrát si takhle neublížíš.
Takhle si člověk dovolí milovat jen jednou v životě... A bude to poprvé a naposledy.
Láska, která ti dala všechno, na chvíli, na moment ... s pocitem, že tohle je navždy. Že to je to, co jsi celý život hledala ... A pak toho dvakrát tolik vzala s sebou... jako stoletá voda, kterou nezastaví nic a nikdo.
Ani prosby, ani dětský pláč kdesi za oponou ...

Nothing ...

Bouřka - 1.část

Bouřka nás zastihla nepřipravené, z ničeho nic zčernala obloha a začalo strašně pršet. Už půl dne jsme se procházeli po lese, smáli se, dělali hlouposti, jako malé děti, kterým se ztratili rodiče z dohledu a oni si konečně mohli hrát. Daleko od lidí, daleko od zvědavých pohledů, daleko od sebe… celý den se tak úzkostlivě snažíme držet se od sebe dál, dáváme si tolik záležet, abychom se ani letmo nedotkli, nepřekročili tu nepsanou vzdálenost, kterou by mezi sebou měli dva lidé, kteří k sobě nepatří, mít. A teď tu stojíme pod stejným stromem, pár centimetrů od sebe a musíme počkat, než se to přežene. Hlavou se mi honilo, že když trochu pootočím hlavou, bude mi ležet na jeho rameni… Jak by to bylo snadné se o něj opřít, nenápadně vdechovat jeho vůni, pozorovat tep na jeho krku, prstem se dotknout té pulzující kůže. Muselo na mě být vidět, jak nepřítomný pohled najednou mám, protože se na mě otočil, dotkl se mé tváře, čímž mě zase vrátil zpátky pod ten strom a k vůni letního deště. Usmál se ...

Velikonoční zamyšlení

Nežli se to tu zasype různými povídkami na téma plác plác pomlázkou a všelijakým omlazením , když teda ctíme ty tradice, příjemně hřejivé sluníčko a neustále švitoření na toto téma mě přinutilo sem hodit pár písmenek k tématu. 
Bojkotuji je od raného dětství. Nikdy mi nepřišlo normální, jít otevřít dveře, nastavit se a nechat se mlátit od nějakého blbečka , nedej bože příbuzného. Co jsem z toho jako měla mít? A dokonce někomu cpát čokoládu za to. Ani náhodou. Takže každý rok tuto úlohu převzaly mé sestry a já zatvrzele odmítala být přívětivá, když bylo nejhůř, tak jsem se jednoduše někde zamkla. 
Čím jsem byla starší, tím to bylo jednodušší, zamknout se v pokoji (už jen pro jistotu) a pěkně si poležet, popřípadě si číst v klídku. Díky tomu, že jsem byla naprosto neoblíbená, nehrozilo, aby se za mnou hrnuli spolužáci ( ti povětšinou ani netušili, kde bydlím). 

Statistiky

Počet blogů
1 296
Počet článků
1 634
Počet komentářů
5 845